Oslí příběhy

Zde najdete příběhy o oslech, jejích chovatelích, jejích lásce a zážitcích... Aneb reálné příběhy oslích majitelů...

Jak se žije s oslem...

Irena Lukešová

Coby promovaný zootechnik jsem složila zkoušky z chovu všech možných hospodářských zvířat, od včel přes kožešinová zvířata, až po skot a koně. Nicméně chov oslů nebyl pro tehdejší socialistické zemědělství nijak významný (a není jednoznačně významný ani pro hospodářství kapitalistické), a tak byl ve skriptech zcela opomenut. Díky této skutečnosti byly moje kompletní znalosti o tomto živočišném druhu zhruba jen ty, že osel patří do čeledi koňovitých, a že dýchal v Betlémě na Ježíška. A myslím, že to tak mohlo v klidu zůstat. Osud, ruku v ruce s mou dcerou Martinou, to ovšem zařídil jinak.
Stála jsem u ohrady a nevěřícně zírala na ošklivé ušaté zvíře. Osel byl překvapení, neboť takto má Martina ve zvyku prezentovat většinu svých výhodných koupí. Vcelku to chápu, neboť kdyby své úmysly konzultovala s rodinou, vyslechla by si naprosto logické argumenty, proč je nerealizovat. To by jí sice v ničem nezabránilo, ale uznejte, že je otrava je poslouchat. Zejména, když dobře ví, jak jsou pravdivé.
Koupě osla Buráka byla jedna z těch výhodných koupí. Na mou logickou otázku "proboha proč?" jsem dostala odpověď, že osel bude dělat společnost kobyle Princezně, dožírat v ohradě rostliny, které Princezně nechutnají a v neposlední řadě bude sloužit jako první jezdecké zvíře pro malou Zuzanku. Osel totiž, jak mne dcera poučila, je mnohem bezpečnější než kůň. Zatímco kůň, coby stepní zvíře, reaguje na úlek zběsilým úprkem, osel strne a zůstane stát, takže jezdci nehrozí pád. To vše dělá z osla neskutečně výhodnou investici, téměř shodnou s investicí do Harwardských fondů či Svatováclavských dukátů.
Tyto argumenty vypadaly velice přesvědčivě, až na to, že Princezna hluboce pohrdala a nenáviděla i kobylu Baccaru, takže bylo dost nepravděpodobné, že uzavře tak ponižující přátelství. Pokud se týká nedopasků, ty zůstaly i po Burákově příchodu zcela netknuty. Totéž ovšem nelze tvrdit o balíku sena, pečlivě zaplachtovaném a připraveném na zimu, který Burák odplachtoval, rozebral a co nestačil sežrat, to stačil pokálet. O oslích reakcích na úlek se měla Martina přesvědčit rovněž velice brzy. Při první procházce byla konfrontována s poněkud mrzutým faktem, že Burák se jednak bojí aut a druhák, že mu zřejmě nikdo neřekl, že na úlek má reagovat zastavením. Poté, co ho míjela Škoda Felicia, se vyrval a zmizel cvalem v lese. Taktně jsem pomlčela o tom, že kdyby na něm v inkriminované době seděla Zuzanka, nacházela by se nyní nejspíš někde mezi obcemi Řehořinky a Cikar.
Burák stál částku čtyř tisíc korun, a i když se k ní musela připočítat návštěva veterináře, protože Princezna byla z jeho příjezdu štěstím bez sebe a na uvítanou ho zkopala, byla věru symbolická. Důvod byl ten, že se ho majitel potřebovat sofort zbavit neboť si pořídil dvě poničky (rozumný to člověk). Burák, byvše od kobylek z mravnostních důvodů separován, demoloval ohradu a hýkal, což vedlo k sousedským neshodám. Pokud se týká Burákova věku, byl kupován jako osmiletý, ale po prohlédnutí zubů došel veterinář k závěru, že může být jakéhokoli věku od patnácti výše. Což je úplně jedno, jelikož osli žijí velmi dlouho (nebo to tak aspoň jejich majitelům připadá).
Úplně původně prý Burák sloužil jako plemeník ve stádě oslic. Ať už byla jeho minulost jakákoli, jisté je jen to, že nikdy nebyl k ničemu využíván, a že o tom, že existuje nějaká práce neměl celý svůj dosavadní život nejmenší tušení.
"Jak se obsedá osel?" zeptala jsem se profesora Maršálka, našeho předního odborníka na chov koní, když jsme se jednoho dne potkali na Červené Lhotě. "Osel se neobsedá", pravil pan profesor, "prostě si sedneš a jedeš". To znělo ve srovnání se těmi všemi obštrukcemi s obsedáním koní velice lákavě.
Martina si neprodleně půjčila od kamarádky dítě (má ještě jedno, takže případná ztráta by nebyla tak bolestná), připevnila na Buráka madla, vysadila zapůjčeného chlapce a bylo obsednuto. Burák si buď nevšiml, že má někoho na zádech nebo to nepovažoval za nijak významné. Považovaly jsme to s Martinou za velký úspěch, ale jak se posléze ukázalo, velice předčasně.
O několik dní později přišla do ohrady naše sousedka a její dvě vnoučata - přišli si pomazlit koně a osla a také se svézt. Vysadili jsme větší holčičku na Princeznu, chlapečka na Buráka a pěkně jsme obešli celou ohradu. Vzhledem k budoucímu využití Buráka jako soumara pro Zuzanku to vypadalo velice slibně. Došli jsme do výchozího bodu a děti se měly vyměnit, aby se každé jednou svezlo na koni a jednou na oslu. Zatímco pracovitá Princezna vyrazila ochotně s chlapečkem na okruh, Burák konečně pochopil, že tomuhle se říká práce. Zatímco do tohoto dne význam slova neznal, nyní velice rychle došel k závěru, že práce je přesně to, co nikdy dělat nechce. Zůstal stát. Jeho výmluvný pohled říkal: "Jestli jsem to správně pochopil, chodí se dokolečka kolem výběhu. Nejsem úplný debil, abych něco tak bezúčelného dělal." Pokoušely jsme se ho s Martinou rozejít. Taháním, posléze tlačením a mrkvováním. Nezabralo vůbec nic, pokud nepočítám mrkvování, protože za mrkví se alespoň natáhl. Když zjistil, že na ni nedosáhne a musel by udělat krok, tak ji s klidným svědomím oželel. Pokud jakékoliv zvíře cokoliv učíte nebo po něm cokoliv chcete, pravidlem je, že každá lekce musí končit vaším úspěchem, byť i malým. Vy ukončujete lekci, nikoliv zvíře. Vědomy si tohoto pravidla, chtěly jsme po Burákovi aspoň jeden, dva závěrečné kroky s tím, že potom ho pochválíme a budeme se tvářit, že jsme vlastně už chtěly lekci samy ukončit. Osel ale nedělá kompromisy. Stály jsme s Martinou tváří v tvář první prohře. Potupně jsme sundaly z Buráka dítě, madla i ohlávku, načež Burák se spokojeně zařadil za Princeznu a ukázkově obešel ohradu. Teď už to nebyla práce. Princip pochopil až hrůzostrašně rychle...
Ochránci zvířat nechávají po internetu kolovat fotografie podvyživených, k smrti udřených oslů zapřažených do přetížených kár či vlekoucích otylé americké turistky ve vedru do strmých řeckých kopců. Ne, že bychom plánovaly tahat s Burákem káry dřeva případně nosit dospělé lidi, ale prokristapána, jak to majitelé oslů dělají, že je k tomu donutí, co opravdu netuším. Protože pokud si myslíte, že se osel rozejde, když dostane po zadku bičem, tak si to myslíte špatně. Netušíme tudíž, jak dosáhnout toho, aby osel pracoval, a protože jet na studijní pobyt do Pákistánu by se prodražilo, pokoušely jsme se s Martinou získat informace od tuzemských nešťastníků, kteří taky vlastní osly. Jedna z těch informací byla, že s oslem se údajně musí pracovat od mládí, jinak už je to problém. Vzhledem k Burákově neurčitému věku patnáct a více a jeho dosavadnímu životu donchuána a povaleče se tato informace jevila poněkud znepokojivě.
Navzdory naprosto otřesné pracovní morálce se Martina do Buráka zcela iracionálně zamilovala. Znám ženy, jejichž předmětem lásky jsou líné, neochotné, úplně nemožné a hloupé objekty, ale domnívala jsem se, že něco takového mé inteligentní dceři nehrozí. Když jsem ji na to upozornila, hbitě protiargumentovala tím, že Burák není hloupý, že je milý a má veliké osobní kouzlo. Což jsou běžné argumenty nekriticky zamilovaných žen, bez ohledu na počet nohou a délku uší jejich vyvoleného.
Ovšem nutno Burákovi přiznat, že opravdu není hloupý, že je velice milý, a že osobní kouzlo rovněž nepostrádá. Oslí hřebec totiž může být a dost často bývá, velice nepříjemné a nebezpečné zvíře. To ale není Burákův případ. Burák miluje lidi celým svým ušatým srdcem. Nespolupracuje s nimi, ale miluje je. Naprosto nezištně, protože u nás se zvířata necpou na potkání pamlsky. Původně jsem se domnívala, že je pouze citově vyprahlý neboť Princezna zcela podle očekávání ho neuznala hodným přátelství. Ale Burák nezměnil svůj vztah k lidem ani když posléze dostal kamaráda svého druhu. Nadšeně hýká při příjezdu našeho auta, běží přes ohradu a je nadšen z naší přítomnosti. Nechce pamlsky, nechce ani práci jako Princezna, chce lidskou společnost. To je na něm velice sympatické. Když sedíme před přístřeškem a pijeme kafe, Burák přijde a setrvá s námi v tichém porozumění. Strčí chlupatou hlavu Zuzance do kočárku a nechá se šťouchat do nosu, jemně posbírá rozdrobeného Brumíka z deky, ale sušenku z ruky Zuzance nevezme.
Burák si vystačí s naší pouhou přítomností a se svými vlastními myšlenkami. Princezna vlastní myšlenky nemá, takže přijde, somruje, čeká, že bude nasedlána, čištěna či jinak zabavena, nakonec někomu vylije kafe a uraženě odchází doprovázena vzteklými nadávkami postiženého.
Třebaže Martinina láska k Burákovi narostla až do nezasloužených rozměrů, i ona občas utrpěla nějaké ty trhliny. K největší roztržce ve vztahu Martina - Burák došlo jednoho červencového podvečera. Po celodenní práci na Lhotě jsme přijely s Iren k výběhu - já na Šamanovi, Iren v sulce s Lady. Bylo domluveno, že přijede kovář udělat korektury Princess a Burákovi, a že při té příležitosti udělá i Šamana a Ladynu. Všechny tři jsme byly unavené, přehřáté, hladové a žíznivé a v tomto rozpoložení jsme se střídaly v držení šestnácti nohou našich kopytníků. Protože nikdo z nás už neměl sílu na zpáteční cestu na Lhotu, a protože nelze bez rizika pustit dohromady zvířata, která se neznají, bylo dohodnuto, že Šaman s Lady zůstanou v předělené části výběhu za elektrickým ohradníkem.
První problém nastal, když jsme zjistily, že autobaterie, která napájí ohradník, je vybitá. V potu tváře jsme dovlekly z domova jinou, stejně odporně těžkou a jak se posléze ukázalo, rovněž vybitou autobaterii. Takže jsme měly potenciálně nekompatibilní stádo kopytníků, nefunkční ohradník a dvě vybité autobaterie. Pokud máte zvířata, musíte předvídat a raději vždy pesimisticky předpokládat ten nejhorší scénář. Nejhorší scénář, který by mohl nastat, pokud bychom stádo pustili dohromady, byl následující. Nervní Princezna zkope Ladynu, Šaman zmrzačí Buráka a Burák vy víte co Ladynu. Ne nutně v tomto pořadí, ale přesně tohle by se mohlo přinejhorším stát. Bylo nutno s tím počítat, navzdory tomu, že Princezna obecně miluje poníky, Šaman není ve stádě nijak konfliktní a Ladyna není žádná štětka. Nehodlaly jsme nic riskovat, a tak jsme vymyslely, že Buráka s Princess zavřeme do přístřešku a Lady se Šamanem zůstanou ve výběhu. Jevilo se to jako geniální plán, který zajistí bezpečnost všech zúčastněných. Princeznu jsme zavedly do boxu a hodlaly jsme k ní zavřít i osla. Ovšem Burák se před přístřeškem zarazil a odmítl vstoupit dovnitř. Přísahám na holej pupek, že nikdy nebyl v přístřešku zavřený a ani nemohl tušit, že přístřešek lze zavřít. Teď stál mezi dveřmi a odmítal udělat krok. Tahaly jsme. Tlačily jsme. Uplácely jsme. Dělaly jsme věci, které se zvířátkům nedělají. Nic platný. Burák stál jako oslí socha. "Chodíš tam. Normálně tam chodíš! Vím to. Jsou tam tvoje hovna!"to už Martina propadala zoufalství a cloumaje ohlávkou vedla s oslem debatu. "Jasně, že tam chodím. Ale dnes večer se mi tam prostě nechce." Něco takového by odvětil Burák, pokud by byl nadaný lidskou řečí. Když pracujete s koňmi, jednou ze zásad je neztratit nervy. Koně, zejména senzitivnější jedinci, jsou velmi citliví na lidské emoce a pokud jim dáte průchod, jste ztraceni. Kůň se vynervuje a vaše snaha dosáhnout čehokoli je marná. V této souvislosti mohu s klidným svědomím říct, že u osla vám klidně nervy rupnout můžou. Ruply nám postupně úplně všem a Burákovi byly naše emoce srdečně ukradený. Mohly jsme mluvit sladkým hlasem nebo hystericky ječet a v amoku kopat do balíků sena, výsledek byl stejný. Burák stál. Nechtěl do přístřešku. Tečka. Vytvořily jsme kolem osla zoufalý, vyčerpaný, zpocený a poraženecký kroužek. "Zasranej zkurvenej ušatej hajzle" pravila Martinka láskyplně, "necháme tě teda venku". "Co nejhoršího se může stát?" "Že ho Šaman zmrzačí", povídám. Na Martině bylo vidět, že tohle riziko je ochotna podstoupit. Přivedly jsme Šamana s Ladynou a pustily je do výběhu. "Jestli Burák Ladynu naprcá, Květa mne zabije" konstatovala jsem odevzdaně.
Burák byl z nových příchozích nadšen, bohužel ti jeho nadšení nesdíleli. Jakmile se k nim rozběhl, oba koně propadli totální panice a jali se prchat na druhou stranu výběhu. Burák za nimi klusal drobným klusem a hýkal. Připomínalo to scénu s Vaškem v medvědí kůži z Prodané nevěsty. Když Burák zahnal koně do nejzažšího rohu, zmobilizoval Šaman zbytky své koňské důstojnosti. Vědom si toho, že je široko daleko jediný chlap a tudíž jediný, kdo má za úkol chránit dámu, sebral odvahu, položil uši a vyrazil Burákovi v ústrety. Burák naštěstí vyrostl ve stádě a navíc se oslovština od koňovštiny příliš neliší (zhruba asi jako čeština od slovenštiny), takže okamžitě pochopil, co se mu Šaman snaží sdělit. Otočil se a bleskově vyklidil pole. Šamanovi se viditelně ulevilo - je potěšující zjistit, že mimozemská ušatá příšera, se kterou jste uzavřeni na vymezeném prostoru, hovoří vaší řečí.
Již s klidnějším svědomím, ale přesto s větou "děj se vůle boží" jsme Martina, Iren a já opustily výběh, abychom ze sebe doma konečně smyly všechen prach, pot a špínu za celý den. Nicméně nám to samozřejmě nedalo a ráno za rozbřesku už jsme opět stály u výběhu. Ukázalo se, že během naší nepřítomnosti se nic závažného neudálo, když nepočítám to, že Princeznu nebavilo být sama v přístřešku, a tak zdemolovala zavírání a nyní se pásla s koňmi. Burák byl opět sám. Když nás uviděl, radostně se k nám rozběhl, aby nám sdělil, že ten maličký koníček se ho bojí a ten větší koníček je na něj ošklivý. Burák prostě nenašel mezi koňmi žádnou spřízněnou duši, a tak dostal o pár měsíců později ušatého kamaráda, oslí odstávče Oříška.